Den první
Je středa ráno a já se probouzím do dne, kdy Amerika slaví svůj Den nezávislosti. Beru batůžek a s připravenou letenkou nabírám směr letiště. Let Chicago - Seattle odlétá na čas. Mám štěstí na okénko :) a sympatický pár vedle mě. Celou cestu je o čem povídat. Pozoruji poustě, kaňony i hory, sem tam je ještě vidět kouř od požárů. Zelené obrazce v jinak nehostinné krajině jsou krásným zpestřením. Dneska je opravdu "letovo". Kumulky jsou krásně naskládány v řadě, jen se po nich projít.
Tak a jsem tady. Sedám na rychlovlak a dojíždím do centra Seattlu. Kupuji City Pass Seattle - lístky na nej atrakce za výhodnou cenu - a jdu na to. Hned vedle je stanoviště Harbour Tour Argosy tak nelením a jdu se projet po jezeře kolem přístavů. Počasí je nádherné. Mám štěstí, nebývá to tady zvykem, jak slyším po celý den i týden. Na zpáteční cestě si všímám zakotvené plachetnice. Jdu se podívat a ejhle, pořádají plavby a zrovna mají volné místo. Objednávám čas plavby a jdu hledat City Hostel. Nacházím a jsem příjemně překvapena uvítáním, stylem budovy a dokonce každý pokoj je umělecky vymalován jedním z mladých umělců. Fasuju horní patro. Jsem zvědavá, kdo se usídlil dole :).
Ubytovaná už jsem, tak hurá na plachetnici. První věta, kterou hned po pozdravu na palubě slyším, mě dost překvapila. Prý vesty nepotřebujeme, protože by zavazely, ale kdo je chce, tak je má v podpalubí :). Usazuji se na přídi a hledám bezpečný bod, kde přivážu batůžek. Letíme s větrem o závod, sem tam soupeříme s plachetnicemi poblíž, náklon lodi je pořádný, vlnky šplouchají a šplouchají. Tak toto si zopáknu, a to brzy :).
A je tu první večer a hned slavnostní. Město žije oslavami Dne nezávislosti, na programu jsou ohňostroje na různých místech města. A protože jedním ze zakoupených lístků je i pohled na město ze Space Needle (a to hned 2x, takže to chce dobře načasovat, ať vidím město za světla i za tmy), jdu se na vše podívat z nadhledu.
Ale když se daří, tak na všech frontách a to je paráda. Hned vedle je nádherné muzeum skla s výstavou CHIHULY - Garden and Glass a kulturu jsem dnes ještě neměla :). Otevřeno je až do 23.hodiny a paní mi radí, ať si projdu muzeum pomalu, že ve 22:30 osvětlí sklo v zahradě a že to si nemůžu nechat ujít. Poslechla jsem a dobře udělala. Byla to pastva pro oko i duši...
Ještě rozebíráme s průvodkyní detaily a já zjišťuji, že stopy stejného umělce jsou i na dalších místech v USA a že minimálně na 3 stopy jsem na svých cestách už narazila.
Je poslední hodina dne a mě ještě čeká Space Needle. Jedu výtahem až nahoru. Pohled na osvětlené město je úžasný. V dálce pozoruji ohňostroje, procházím se po balkónu a snažím se zachytit noční atmosféru ve 360 stupních. Marně, realita je realita :).
Ale aspoň něco na památku vygooglím ;)
Jsem v poslední skupince návštěvníků, je půlnoc a je třeba jít na kutě a nabrat síly na další den. Až teď mi dochází, že jsou 2 hodiny ráno chicagského času. Dobelhám se do postele, ráno zjistím, kdo to vlastně se mnou na pokoji bydlí :)
Den druhý
Ráno se probouzím v chicagském času, takže můj spolunocležník ještě chrupe. Mám v plánu stihnout první ranní prohlídku Space Needle, ať využiju obě návštěvy ve 24 hodinách. Procházka ranním městem je parádní. Počasí přeje, potkávám pár pejskařů, pár lidí sedících v předzahrádkách kaváren a pár "nešťastníků", co nemají volno jak já, ale musí do práce. Přicházím k Space Needle a nikde nikdo. Na dveřích čtu, že mají otevřeno až od 9.hodiny. Co nadělám. Mrknu do mapy a vidím, že další jezero Lake Union je co by kamenem dohodil. Tak vyrážím. Po cestě míjím zahradu se skleněnými exponáty ze včerejška. A vidím letět pár hydroplánů. Příjemné překvapení mě ale teprve čeká...
Dorazím k jezeru, plachetnice se krásně pohupují v marinách, hausboty na vlnkách a v rohu vidím letiště na vodě. Tak tady se rojí :). Jdu se mrknout zblízka. Vítá mě krásný billboard. Vcházím do malé haly a ptám se na možnosti vyhlídkových letů. Pani mi nabízí několik variant. Nejbližší dnešní mi dostupný let je až kolem poledne a to už mám v plánu být úplně jinde. Tak se domlouváme na prvním letu v neděli, platím letenku a tím mám program na poslední den v Seattlu.
Den začíná opravdu parádně :). Čas pokročil a Space Needle 2 už na mě čeká...
A teď zpět do centra do Seattle Aquarium...
A hlavní atrakcí dne je Museum of Flight. Tak dlouho jsem otálela s cestou do Seattlu, až výstava Amelie Earhartové skončila. Ale to nevadí, spousta dalších zajímavých exponátů stále čeká na informace chtivé návštěvníky :). Ale první se tam musím dostat...
Podle mapy jednoduše - rychlovlakem na stanici Rainer Beach a pak už je to kousek. Ale ejhle... vystupuju do zeleně, po budovách muzea ani památka. Pátrám a klučina se skateboardem říká, že pořád rovně a pak jen přejít Interstate a je to. Tak jo. Jdu, jdu a jdu, 3km za mnou a Interstate přede mnou. No, na to se mám moc ráda, abych tady přecházela. Co teď? Jít zpět a hledat jinou cestu, to zabere 2 hoďky drahoceného času. Nakonec využívám semaforu a čekám, jestli auto, co před odbočením zastaví, má volné místo. Projíždí 4 a nic. A teď nebo nikdy. Na červenou zastavuje Subařík a je prázdný. Klepnu na okénko a poprosím o převezení na druhou stranu mostu. Řidič se ptá, kam jedu a pak říká, že mě sveze až k muzeu, je to kousek. Ještě dostávám radu jak zpět do města. Dozvídám se, že pracoval nějaký čas v Německu. Loučíme se a jdeme každý svou cestou. DÍK!
Je první čtvrtek v měsíci a muzeum je otevřeno až do 21.hodiny. Mám před sebou 5 hodin brouzdání muzeem :)
Hned první expozice patří Boeingu. Procházím se první dílnou s letadly v různé fázi dokončení a stále žasnu nad odvahou prvních pilotů a jejich důvěře v konstruktéry, vize a určitě na tom má nemalý podíl touha létat. Ale ještě že vytrvali :). Zajímavou částí muzea je expozice Steva Fossetta s krásnou návazností na vysvětlení počasí, termiky, typů mraků, zemských proudů, leteckých map.... to se bude hodit, pilně dokumentuju :).
Venkovní expozice láká na Concord, Air Force One, prototyp Boeingu a na straně letiště i na krásná historická letadla. Provoz na letišti pozorujeme z řídící věže, kde poslucháme komunikaci, vidíme panely s mapami jako v opravdovém centru ŘLP.
V hlavní hale "létají" letadla všude kolem nás. Čtu si o průkopnících létání na Aljašce a tak mě to strhne, že si nakonec odvážím DVD od historie po současnost létání v této krásné části světa. A ještě víc se těším na páteční let hydroplánem :). Narážím na létací auto a hlavně na českou stopu v podobě MiG21. Vesmírná část je také zážitek. Procházíme se vesmírnou stanicí i s podrobným výkladem co, kde, jak a proč a s "výhledem" na naši matičku Zemi otvorem v podlaze. Není nad setkáním nadšeného průvodce s nadšeným návštěvníkem, to pak čas letí strašně rychle, ale zážitky přetrvávají na dlouhou dobu :)
Brala jsem to opravdu poctivě. Ale vše má i svůj konec a budou zavírat, tak frčím na bus, který mě ráno doporučil pán ze Subaru a přesouvám se do večerního města. Dnes to nebudu protahovat, zítra mě čeká velký výlet. Tak jen mrknu jak město krásně svítí a mířím do hostelu. A konečně potkávám spolunocležníka. Je z Nového Zélandu. Chvilku vykládáme a pak jdem na kutě.
Den třetí
Dnes jedu na velký výlet. V 7 hodin mě vyzvedává malý bus u hostelu, čeká mě představení se osazenstvu a vyrážíme, směr Mt.Rainier park. Konečně uvidím tu krásnou horu nejen z letadla. Jsme opravdu mezinárodní sestava ve 24 lidech - USA, Austrálie, Čína, Japonsko, Indie, Hawai a Česká Republika. Náš průvodce a řidič v jednom se jmenuje Mark. Je to největší eso mezi průvodci, takže super. Společně s nastartováním si bere mikrofon a tím začíná šnůra výkladů, otázek z Trivia a odpovědí na naše všetečné otázky. Není otázka, na kterou by neznal odpověď. Říká, ať si jej vyzkoušíme. A je to tak. Sem tam zastavíme u krásného vodopádu nebo výhledu, až jsme u cíle.
Tady máme 1.5 hodiny čas, tak hurá na tůru. Všude je ještě spousta sněhu a nádherné, až kýčovité výhledoviny všude kolem. Vybírám si cestu bez sněhu, ale po 20 minutách opět bílo. No co nadělám, když tak kopec sjedu po zadku, ale za ten výhled na druhou stranu to stojí.
Nacházím krásné místo na sváču a potkávám dobrovolného průvodce, který přišel zkontrolovat partu lidí, co si půjčila sněžnice, jak jim to jde. No moc ne, za chvilku je sundávají a jdou zpět bez nich. Ale průvodce se rozvykládá a jak zjistí, odkud jsem, hned přidá, že má velice dobré kamarády v Kladně, že tam i byl a že je to nádherné město :). No nevím, ještě jsem tam nebyla, budu to muset zkontrolovat, až se vrátím ;)
Po cestě zpátky potkávám svou skupinku, ještě kupujeme pohledy a něco na památu a frčíme zpět.
Po cestě se stavujeme v krásném lese a opět nechybí podrobný výklad od Marka. S japonskou spolucestovatelkou a náruživou fotografkou probíráme, co že to je za bobule kolem a jestli to roste i u nás.
Ještě se po cestě stavujeme v dřevěnici u Markových přátel, dáváme zmrzku a něco na zub a definitivně nabíráme směr Seattle.
Byl to nadmíru vydařený výlet, počasí přálo, jak v těchto místech už dlouho nepamatují, sešla se nás bezva parta a Mark tomu ještě nasadil tu pravou stmelovací korunu.
Autobus mě vypouští do centra Seattlu. Je něco po 4. hodině, co dál? Namířím si to k jezeru a opět mi padne do oka pohupující se stěžeň plachetnice. Dnes je na programu 2.5 hodinová plavba za západem slunce. Jsem tu právě včas, za 20 minut odplouvají. A já přeci nezůstanu na souši :)
Krásné zakončení dalšího dne.
Den čtvrtý
Dnes mě čeká další výlet, říkají mu Boeing tour a jedeme se podívat jak se Boeing montuje a testuje. Hned jak se pohodlně usadím, houkne na mě New Jersey boy ze včerejška, že prý jsme spolu byli na Mr.Rainier tour, jestli si pamatuju. Jasně že jo, jak můžu zapomenout naši NY, NJ, Hawai a CZ lajnu v busu :). Tak už jsme dva, aspoň se neztratíme. Budu sledovat modré tričko :).
Pravidla jsou přísná, žádné tašky, ledvinky, mobily, foťáky atd. Takže po odevzdání mobilu jsem bez času a to se pak špatně chodí včas. Během vteřiny jsem ztratila z dohledu nejen modré tričko, ale i kohokoliv z busu. Ještě se ptám, jestli náhodou nemají víc jak jednu tour ve stejný čas. Paní mě ujišťuje, že je jen jedna. Usedám tedy v přijímacím sále na straně lidí s lístečkem pro samotáře a rozhlížím se po nějaké známé tváři. A už si to ke mě míří modré tričko :), show může začít. Mezi halami se pohybujeme autobusem, do pater pak míříme obrovským nákladním výtahem a procházíme několika podzemními spojkami.
Organizace perfektní, předávají si nás z busu do busu, nikdo se neztratil a i na otázky byl čas.
A už sedíme v našem malém busíku, je to změna po těch XXXXL rozměrech. S New Jersey boyem vystupujem jako posledni u Space Needle, loučíme se a každý si jdeme za svými prioritami :) - on na pivo a já do EMP museum - music + sci-fi + pop culture. Už samotná budova je jak z jiného světa :)
Vplouvám do světa sci-fi, jsem v Avatařím lese, prohlížím si květiny, kulisy. Vedle rodinka vytváří další díl Avataru :), tančí a bojují před zeleným pozadím a otec-režisér je navádí a výsledek sleduje na malém monitoru. Blížím se k hororové sekci, jdu do tmy, opatrně a průvodce jen říká, že můžu klidně dál, ať se nebojím. No bojím se, co na mě kde vyhoukne. Na stěně kolem točitých schodů je pěkná sbírka zděšených tváří, to navodí bojácnou atmosféru i nebojsovi.
Muzika je zaměřená na skupinu Nirvana. Kurt má nedaleko i svou lavičku (spíš fanoušci si ji po jeho smrti "přivlastnili" a je teď jeho připomínkou). S Jimi Hendrixem rozjíždíme sóla, na obrovském plátně řádí Freddie s Queen. Jen mladší ročníky nějak nemůžou přijít na jméno jeho sexy upnutým oblečkům :).
A je čas přesunout se dál.
Jen kousíček od muzea má doupě Ride the Ducks of Seattle. Bude to pěkná příprava na zítřejší start z jezera.
Průvodce nám udělal super show. Pouští jeden šlágr za druhým a my řveme z plných plic. Lidé v ulicích mávají. Bezvadně fungujeme jako pojízdná reklama na Starbucks. Kdykoliv na něj narazíme ozve se sborově "Chceme kafé, Starbucks!". Průvodce mění jeden klobouk za druhým, přizpůsobuje se místu, historické události, či nadcházející situaci. Do Lake Union vjíždíme-vplouváme s kapitánem Boeingu a za zvuku Queen. Míjíme několik jiných kačerů, máme smluvený pozdrav, máváme lodím a lidem na terasách housboatů. Ten modrý hrál ve filmu Samotář v Seattlu a Tom Hanks na terase vysedával. Sem tam přistane nebo vzlétne hydroplán, do toho kajakáři a jachtaři a jezerem brouzdá i krásný parník. Vše v pohodě funguje...
Tak to byla hodně netradiční prohlídka města. Ještě trochu pobrouzdám večerním městem. Takové malé rozloučení se západem slunce, projdu pár ulic, kam mě vítr zatím nezavál a pomalu otáčím zpět k hostelu. Jsem zvědavá, kdo bude mým spolubydlícím dnes...
Tak na pokoji mám dva nové hochy, tentokrát z Německa, klučina ze Zélandu odjel do Kanady. Čeká mě poslední noc před odjezdem, únava už je znát, lehnu a spím jak dudek.
Den pátý
Na dnešek jsem se obzvlášť těšila. Počasí je stále krásné, opět se budím podle chicagského času, takže stihnu ranní město. Vydávám se na stezku lemovanou skulpturami různé velikost i materiálu. Míjím spoustu ranních běžců. Prohlížím si sousoší hocha a muže a zastavuje se u mě paní a vysvětluje, že lidé v Seattlu byli a jsou proti tomuto sousoší, protože oba jsou nazí a nepůsobí to dobře. Obě sochy jsou zasazeny do kašny, takže pokud jde o peak time, chlapec téměř není vidět a je "oblečen" do závoje z vody :).
Pokračuji směrem k Lake Union, poslední rozloučení s touto stranou města a už se kochám přehlídkou hausboatů, jachet a lodiček. Ještě mám hodinu času do vzletu, tak obcházím staré doky.
A je to tady - "můj" hydroplán už čeká :). A jsme jen 3 plus pilot. Vybavuju si mamčina slova, když mě s taťkou chodili vyprovázet na letiště do Mošnova: "Ten je nějaký mladý, má na to vůbec papíry :)". Ptám se pilota, jestli každý bude mít okénko a on na to, že jestli chci, tak si můžu sednou vedle něho. No to bylo radosti. Takže to mám z první ruky. A výhled nádherný a to jsme ještě na zemi, teda na vodě.
Startujeme, plynule se pohybujeme na vzletovou "dráhu". Kajaky a čluny chvíli počkají a kačky raději trochu popoletí. Pozoruju krásnou brázdu, kterou za sebou zanecháváme. A už jsem ve vzduchu. Ani nevnímám, co to ten průvodce do sluchátek mluví. Nevím, kam se dívat dřív. Výhled nádherný, a to jak z okénka, tak na palubovku nablýskaného de Havillandu. Vrtule se krásně točí, pilot si jen tak dvěmi prsty přidržuje knipl, ani to neháže. Proti naší Anduly je to slast. Prolétáme nad jezery, mrkneme se co dělají majitelé houseboatů, jak je Seattle krásně zelený a už se před námi tyčí betonový les centra. Prolétáme kousek od Space Needle, pozorujme obrovské výletní lodě v přístavu i plachtící nadšence. No a taky jsem zaslechla něco o domě Billa Gatese. Musím prozkoumat tracklog :). A už otáčíme zpět k Lake Union, vodní dráha je volná a pilot měkce dosedá na vodní hladinu. Jako do peřin :).
Byla to paráda. Škoda, že to je můj poslední den, jinak bych se určitě vydala na letecký výlet dál. Tak se budu těšit na příště a třeba to bude konečně má vysněná Aljaška ;). Ještě hoďku po dosednutí pozoruju další vzlety a přílety, nejde se odtrhnout.
Mám v plánu prozkoumat zblízka hauseboaty, co jsem viděla z obojživelníka. Vydávám se podél jezera a tam, kde nechal tesař či zahradník díru, nakouknu.
Romantika na 2, co dodat :).
Čas uhání mílovými kroky a je čas směrovat se k odjezdu. Nechce se mi...
Po cestě potkávám "Davidovu" tramvaj z Ostravy a musím udělat aspoň jednu fotku, jako důkaz. Pak ještě míjím konečnou Monorailu a krásného vytůněnce a už si to definitivně mířím na letiště.
Ještě poslední ohlédnutí kolem a usedám do letadla. Vybojovala jsem okénko, tak se můžu celou cestu kochat pohledem na mraky, pokud teda budou a pokud neodpadnu hned na začátku :).
... byly a vydržela jsem celou cestu (teda aspoň tu, co si pamatuju a fotím :))