Cestovat se dá všelijak, přeskočila jsem od poznávání okolí po svých na kolegy opovrhovaný Greyhound bus, abych si rozšířila obzory. U pokladny už ani nechtějí id, mám štěstí na jednu černošku, kterou tam vidím pokaždé a už se jen ptá, kam to bude tento víkend a zase nalehko. Co v busu zaručeně funguje je klima. Opačný efekt, kdy vylézám z busu a okamžitě mám zamlžené brýle a tělo ještě pěknou chvíli neví, že je horko, není vzácností. Taky s dodržením času si hlavu nelámou, a k mému úžasu si zas tak moc lidí nestěžuje. Zatím mám rekord 5 hodin zpoždění. Řidič je něco jako Bůh. Stačilo říct, že kdo nebude dodržovat pravidla o nekouření, nemluvení nahlas, telefonování, nemluvení o řidiči za jeho zády, bude bez milosti vyhozen z busu a ještě zavolá policii a i hoši s kalhotami proklatě nízko jsou ticho a ani nepípnou. Do jak absurdních situací se dá dovézt kontrola cestujících jsem si ověřila v Jacksonville na Floridě při cestě zpět do Atlanty. Pověřený pracovník v uniformě s detektorem v ruce donutil snad 70letou babičku odložit hůlku, stoupnout si na připravenou značku ´na Ježíše´ a s absolutním soustředěním ve tváři a jazykem v koutu projížděl detektorem kolem celého těla. Skoro to připomínalo hru, kdy projíždíme obrysy co nejblíže a bez doteku, jinak zazní signál. Před tím prohledal komplet kabelku a ptal se na léky a všechno možné, co babi tam měla a pěkně to okomentoval. Tak tomu říkám svoboda. K mému úžasu jsem byla jediná, kdo se usmíval, ostatní v řadě, bez ohledu na věk, to brali jako samozřejmost.
Nejkratší cesta k oceánu vede přes Savannah na Tybee Island. Našla jsem si místní bus, který na Tybee jezdí a pokud se chci jen tak flákat na pláži, vyrážím sem. Při odlivu se dá jít až kilák do oceánu, sem tam je jezírko s pěkně vyhřátou vodou, taky se dá narazit na malé rejnoky, co čekají na příliv a když se člověk zastaví, malé rybky si ho najdou a oďubkávají ze všech stran. Na pieru je každý víkend nějaké veselí. O vlny je dračka, ale zážitek super. Sůl z uší vyklepávám ještě dlouho po příjezdu domů. Surfing a rybaření je hobby No1. Na 4.července jsem se těšila, jak konečně uvidím oceán v plné síle a večer i ohňostroj na pieru, protože místní bus posílil spojení a poslední jel až po půlnoci. Odpoledne jsem šla do vlnek a při návratu na břeh jsem se nějak zasekla. Jsem si říkala, co tu dělá větev, ale on to byl rybářský háček i s olůvkem v mém palci. Vytáhnout nešel, tak si pro mě přijela pobřežní hlídka (bylo to jak z filmuJ), odstřihli ´pupeční šňůru´, udělali jsme objížďku po pláži, našli můj uzlíček věcí, dostala jsem mapu, kam mám jít na ošetření, zavolali taxi a už jsem frčela. V příjemném prostředí malé nemocnice jsem trnula, jestli mám opravdu dobré pojištění, nebo to bude další z úletu GSM. Nakonec mi bylo potvrzeno, že mám velice dobré pojištění, tak konečně taky nějaké plus pro GSM. Slavila jsem v Savannah a ohňostroj sledovala od řeky. Háček jsem dostala na památku. Tak někdy příště.
Docela často se potkávám s českou stopou. Jedna z prvních byla v muzeu Waren Robins, kde jsem narazila na český překlad knihy Roberta Lee Scotta Jr. Bůh je mým druhým pilotem. Další stopa byla v Coca-Cola muzeu, kde byla reklama natáčená na Staroměstském náměstí, jen byla označena ne jako Praha, ale jiné město na západ od našich hranic. V muzeích moderního umění se setkávám s českým sklem. V Pooler muzeu jsem našla zmínky o Československu za 2SVV a pilotech v RAF. Při rozhovorech s lidmi si vybaví spíš Československo, než to, že jsme rozděleni, ale Evropu a Prahu jich pár, se kterými jsem se setkala, navštívilo. Na jednoho velice zcestovalého taxikáře jsem narazila v Savannah, když jsem jela do muzea v Pooler. Evropu znal v detailech, byla radost ho poslouchat. Vypadal jak dvojník Morgana Freemana. V Huntsville jsem se pod raketoplánem Pathfinger setkala s pánem, který měl na Česko taky vzpomínku. Byl na služebce v Karlových Varech v době, kdy se u nás skokově zdražil benzín a stály se dlouhé fronty. Není to tak dávno. Pamatoval si to, že řidič vzal kanystr a šel shánět benzín, do Prahy už nedorazili. Ještě teď se tomu usmíval. Zatím největší českou stopu jsem našla v Nashville, kde v Lane Motor Museum mají repliky aut vyrobené českou firmou v Kopřivnici a zaměřují se na auta TATRA, jak osobní, tak i nákladní. Ve městě Elvise jsem toto nečekala.
Pro fanoušky NASCAR závodů na oválu je zážitek museum v Charlotte. Se vstupenkou obdržíte i kartu velikosti kreditky, tu si u prvního terminál zaregistrujte, jak procházíte muzeem, tak plníte úkoly, od seznámení se s přípravou na závod ze strany pořadatele, techniků, řidiče, vyzkoušíte si aktivity PIT STOPU na čas v týmu nebo samostatně, na trenažéru se sžijete s ovládáním závodního auta a už ničemu nebrání vyzkoušet si ´real´. Dráha je jak skutečná, auta seřazena na startu, instrukce rozdány, řidiči připraveni, zazní signál ke startování a už se jede. Ostatní sledují akci na obří obrazovce a o karamboly není nouze. V Charlotte je i letecké muzeum s letadlem, které přistálo v Hudson river.
Z kosmického soudku – v době posledního letu raketoplánu jsem navštívila Huntsville U.S. Space & Rocket Center. Při průchodu historií vesmírných letů byl vidět smutek a někde i slzy lidí, kteří celou éru zažili. Tam jsem zjistila, ze na Apollo jsem přerostlá, centrifuga byla fajn a chvilkový stav beztíže a 4G na Space Shotu je pořádná dávka adrenalinu.
Příroda – parky jsou všude, jak malé tak i velké. Nejbližší ´příroda´je pro mě Stone Mountain a Chattanoochee river. Obě místa mám asi 40 minut busem. Když jsem ve městě s řekou, většinou se dá vyrazit místním parníkem a vidět město z jiné perspektivy. V Knoxville se dalo jet jak parníkem, tak i historickým vlakem s otevřeným vagónem, tak jsem si zažila aspoň trochu Ameriku jak Kerouac. ZOO mají s atracemi, kdy aspon nějaké to zvířátko si můžete pohladit. Tak jsem se přes rejnoky, želvy, žraloka, ptáčky, motýly dostala v Columbii k hadům a žirafám. Riverside walk jak ve městě, tak i mimo je bezva relax, jen těch návštěvníků je někdy až moc a člověk si připadá jak na dálnici.
Architektura – moderní část sklo a beton, všude hučí klima. Budovy jsou si velice podobné. Poznat, ve kterém městě právě jste podle moderní architektury není jednoduché. Historická města jako Savannah, část Mobilu, Knoxville mají své kouzlo a vidět kočáry projíždějící kolem domů víc jak 100 let starých vrátí jednoho v čase. A to nemluvím o alejích stromů vytvářejících příjemný chládek a víc jak 100 let starých. Mobile má těchto stromů víc jak 3000. Vše je dokresleno ještě dobovým oblečením. S čím jsem se setkávala všude bylo zlepšení vzhledu starých chátrajících budov pomocí kreseb, plakátů. Pokud mají budovy stranu bez oken, protože se budova mezi zbourala, sem tam si dokresli okna i s balkonem a lidmi na nich a z dálky to budí dojem, že je to reálné. Taky jsem u pobřeží narazila na umělecký styl, kdy si vytvářejí samolepky na určité téma a ty pak lepí na zadní stranu dopravních značek, na mosty i na chodník. V různých městech jsem se setkala se stejným ´podpisem´.
Zážitků jsem nasbírala hodně, fotek ještě víc, skoro prošlapala 2 páry bot a už se těším na další místa.